... Vlk v ovčím rouše neštěká, ale kouše...

Únor 2008

Klíma, I. : Jak daleko je slunce

29. února 2008 v 0:53 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jsou to krásné úvahové povídky psané formou dialogu, čerpající snad s pověstí, snad z autorovi fantazie.

Jak stará je Země:
Je o hoře, která si v dávných dobách připadala strašně sama a snila o společnosti. Když na ní začaly růst první rostliny, měla radost. Když se na ní zabydlili kamzíci, trochu se zlobila, protože moc dupali a shazovali kamení. Pak se pod ní usadili první lidé. Jejich malé ohně ji probouzely ze spánku, ale hudba ji ukolébávala. Když se probudila znovu, lidé už byli "vyspělá" civilizace a stavěli pod ní tunel. Hora se jich bála a snila o návratu doby, kdy byla sama…

Osobní hodnocení:
Tato povídka na mě udělala velký dojem. Autor skvěle vystihl lidský vývoj, lidskou povahu a situaci, ve které se díky nám příroda nachází…

Hrabal, B. : Ostře sledované vlaky

29. února 2008 v 0:49 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o povídku odehrávající se v roce 1945 v prostředí jednoho malého vlakového nádraží. Realistickým způsobem je zde ztvárněno téma německé okupace a útok na Dráždany.
Hlavním hrdinou je výpravčí v zácviku Miloš Hrma.
Válka už pomalu končí a nádražím projíždějí kromě osobních vlaků a vagónů se zvířaty odsouzených k jatkám i ostře sledované transporty s německými vojáky. Miloš Hrma, který je na nádraží zaměstnán se díky špatné sexuální zkušenosti pokusí o sebevraždu, ale na poslední chvíli ho kdosi zachrání. Po nástupu do práce se opět setkává se svou dívkou, které je vše velice líto a tak dá se s Milošem opět dohromady. Po té se však výpravčí Hubička domluví spolu s Milošem, že ostře sledovaný vlak, jenž veze náklad zbraní a výbušnin vyhodí do povětří. Vše končí tragicky úmrtím Miloše.

Citát:
"Jednu jízdenku prosím! A ona mne poznala a povídá: Pane výpravčí, ale kam? Povídám: Jedu tam, kam se vaše oči podívají poprvé…"

Osobní hodnocení:
Pokus o sebevraždu, válka, mrtvé koně, jatka, týrání zvířat, smrt… ten námět na mě působil opravdu hodně depresivně. Ačkoliv si myslím, že to byl vcelku poutavý příběh, který byl sepsán takovým zvláštním poetickým způsobem, nezanechal ve mně moc dobrý pocit. … Kam se podělo žij a nech žít?!...

Cimrman, Smoljak, Svěrák: Němý Bobeš aneb český Tarzan

29. února 2008 v 0:47 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Je to divadelní hra Divadla Járy Cimrmana.

Hlavní postavy: Lékař, Farář, Hajný Mikovec, Němý Bobeš

Němý Bobeš je chlapec, kterého jeho matka, špionka, odložila v lese do jeslí po té, co jí manžel vyhnal, protože ho podvedla s pruským důstojníkem. Bobše vychovaly srny, když mu bylo asi osm let, našel ho v lese jeho otec. Když se to dozví lékař a farář, chtějí v chlapci vyvolat silný citový otřes, aby se mu vrátila řeč a tak ho vezmou za jeho biologickým otcem, baronem von Grünbach. Krevní zkouškou chtějí otcovství potvdit. Když tam dorazí, zjistí, že baron má kvůli svému nezřízenému životu nemoc, kterou lékař nazve "genitální meliorace", projevuje se špatnou krátkodobou pamětí. Po krevní zkoušce zjistí, že baron je skutečně pravý otec Bobše a dokonce i to, že jeho matka dělá na zámku sluhu, aby mohla být po boku milého. Když se Bobeš setká se svými rodiči, konečně promluví…řekne: "Tatínek…je blbec." Baron je šťasný, že ho synek poznává…

Úryvek:
Farář: Bobši, vidíš, tohle je tvůj tatínek.
Bobeš (k údivu všech promluví): Tatínek…
Lékař: Mluví!
Farář: Díky bohu
Lékař: Tiše! Chce něco říci! No, Bobši, neboj se, zatlač!
Bobeš: Tatínek-je blbec.
Baron: Poznal mě!
Farář (do hudby): Dojemné to shledání!
Kdo se slzám ubrání?
Vám, doktore patří dík
Za ten šťastný okamžik.
Bobeš po všech bědách, zmatku
Našel otce, řeč…
Bobeš: Tatínek…
Farář (pohybem ruky ho umlčí):…i matku.
Šlechtický to titul věnčí,
Dej bůh, ať se neponěmčí!

Osobní hodnocení:
"Ta holka… je blbec."… museli si asi říkat lidé, kteří měli tu možnost pozorovat mě s touto knihou ve vlaku… Dostávala jsem neovladatelné záchvaty smíchu… Mistr Cimrman je zkrátka moje gusto.

Wilde, O. : Strašidlo Cantervillské

29. února 2008 v 0:36 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Hlavními postavami příběhu jsou Otisovi, typičtí moderní (na tu dobu, samozřejmě...) Američané, kteří koupili na Britských ostrovech zámek Canterville.
Ano, ten pověstný zámek, v němž už mnoho lidí mělo tu čest potkat hrozné strašidlo... a následně zemřít. Starý duch dovede vyděsit k smrti snad každého konzervativního tradicionalistického Angličana, byl si toho vědom a nedělalo mu to problémy. To, co se začalo dít s příchodem nové rodiny opravdu nečekal. Nikdo se ho nebál, ani ty nejmenší děti... které mu dělaly akorát naschvály a došlo i na situaci, kdy se strašidlo jejich vtípku tak zaleklo, že s hrůzou v očích prchlo do svého úkrytu. Zkrátka mu začaly krušné chvíle.... slavnou krvavou skvrnu na koberci muselo každý den obnovovat, poněvadž pilný pan Otis koberec neustále čistil zázračným prostředkem, paní Otisová mu nabízela zázračné mazání na jeho vrzající řetězy, kvůli nimž nemohla rodina klidně spát... a strašidlo chřadlo a stydělo se, že už neumí pořádně dělat svou práci. Malé dcerce se ale strašidla zželelo, párkrát se starým duchem hodila řeč a zjistila, že jen ten, kdo ho bude mít opravdu rád a bude nebojácný, může zlomit kletbu, která nad ním visela, protože zavraždil svou ženu. Holčička se to rozhodla zkusit. Duch jí ukazoval, kterou cestou se má vydat. Děvče překonalo strach a ducha vysvobodilo. Ještě dlouho mu pak na hrob nosila kytky.

Osobní hodnocení:
Oscara Widea řadím ke svým oblíbeným autorům a nebudu se o něm rozepisovat, protože jsem už napovídala dost. Jen dodávám, že lepšího vypravěče poutavých příběhů bude svět hledat asi ještě dlouho... a těžko. Tato kniha není náročná na čtení, malé nadchne, teenagery neurazí, dospělé zaujme, starší osloví a... ale takhle bychom tu mohli být věčnost... jako strašidlo.

Wilde, O. : Obraz Doriana Graye

29. února 2008 v 0:35 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Příběh se odehrává v Londýně v 19. století.
Hlavními postavami jsou mladý, bohatý a neobyčejně krásný Dorian Gray, dále Basil Hallward, jenž svého přítele Doriana neskutečně obdivuje a zbožňuje a v neposlední řadě také Henry Wotton - muž s velice špatnou pověstí.
Dorian stojí den co den modelem svému příteli a malíři Basilu Hallwardovi. Pod malířovou rukou vznikají ty nejhezčí obrazy, jaké kdy namaloval - jsou plny vášně, okouzlení a malířovi hluboké náklonnosti k modelu tedy k Dorianovi. Jednoho dne se však k Basilu Hallwardovi dostaví i lord Henry Wotton, s kterým Dorian dosud neměl tu čest. A tak zatím co je Basil ponořen do kreslení svého neskonale okouzlujícího přítele, lord Henry si s Dorianem povídá a zjišťuje, že na jeho čistou, mladou a neposkvrněnou duši má neobyčejný vliv. Dorian se díky němu stává ješitným a dokonce i žárlivým na svůj vlastní obraz, když mu Henry vykládá o neskutečné síle a pomíjivosti jeho mládí i jeho vskutku obdivuhodné krásy. V tu chvíli si Dorian přeje, aby obraz, který Basil vytvořil věčně stárl a nesl všechno břímě jeho hříchů a aby to byl on, kdo zůstane navždy mladý. Tak vlivným se stával lord Henry na křehkého Doriana Graye, že si tento ještě nezkažený mladík začal utvářet život podle jeho názorů a uměleckých zásad a estetický zážitek se pro něho tím pádem stával silnější než život. Dorian se jednoho dne zamiluje do herečky Sibily Vaneové, ve které spatřuje jakési dosud nepoznané umělecké dílo, avšak když zjistí, že je jen průměrnou herečkou, opustí ji a dožene ji k sebevraždě. Po této tragické příhodě začne Dorian s hrůzou sledovat, že s každým jeho novým hříchem se obraz namalovaný Hallwardem mění a s každým novým rokem stárne, ale on zůstává stále bez jakékoliv vrásky. Od této doby se Dorian Gray vrhá do stále rafinovanějších rozkoší, čímž velice rychle začne nabývat špatné pověsti. Vše završí chladnokrevnou vraždou svého přítele Basila Hallwarda. Tímto hrůzným činem se podobizna se zkrvavenou rukou a ohyzdným a vrásčitým obličejem definitivně stává věrným vyobrazením jeho obludné duše. Nakonec se rozhodl malířovo dílo navždy zničit. Když tak učinil, zabil sám sebe.

Citát:
Já sice nemám Wildův důvtip a ani jsem nebyla odsouzena za nemorálnost, ale občas se jako Oskar Wilde cítím. Cítím se být pomyslně odsouzená společností za to, jaká jsem - za svou lidskost, přirozenost a za svůj punc originality,jenž se, ať chceme nebo ne, skrývá v každém z nás. A asi proto jsem si vybrala tento citát, který sice nijak nevystihuje pointu knihy, ale mně se pro svou pravdivost velice zalíbil:
"Když jsme šťastni, jsme vždycky dobří, ale když jsme dobří, nejsme vždycky šťastni. Býti dobrý znamená býti v souladu se sebou samým. Nesouladem jest z přinucení žíti v souladu s jinými. Vlastní život každého jedince - na tom záleží!"

Osobní hodnocení:
Obraz Doriana Graye mně naprosto fascinoval. Nejen, že má dle mého názoru dokonalý příběh, který se od začátku až do samého konce odvíjí s neuvěřitelnou mrazivou mystičností, ale skrývá v sobě i tolik životních pravd a zároveň paradoxů, že si autor snad ani neuvědomoval, jaký vliv může mít "pouhá kniha" na jejího čtenáře. Vždyť už v samém začátku tohoto obdivuhodného uměleckého díla (ve Wildově předmluvě) se skrývá určitý ironický paradox: "Umělec jest tvůrcem krásných věcí. Odhalovati umění a zatajovati umělce jest cílem umění." Po přečtení celé knížky si totiž uvědomíte, že to není tak docela Dorian Gray ani lord Henry či Basil Hallward, kdo tvrdí tak často neochvějné a špatně se poslouchající pravdy, ale je to sám autor, jenž se zde umělecky ztvárňuje. A nejspíš právě to mu napomohlo k jeho odsouzení za morální přestupky, jelikož při procesu byly některé výroky (obzvláště ty lordy Henryho) čteny jako důkazy proti Wildově nemorálnosti . Já se však domnívám, že je bezmezně ubohé, aby byl někdo odsouzen za tak geniální a nadmíru pravdivé dílo, jako je právě toto. Vždyť nám jen ukazuje naši všudypřítomnou povrchnost a také to, jak mnoho se necháme unášet prvním dojmem a skutečnou hodnotu člověka soudíme až podle jeho postavení a zjevu. Je až směšné, jak se někdejší anglická smetánka toužící jen po zábavě, bohatství a ideálech krásy zalekla tak elegantně podané pravdy. Je však otázkou, zda by tomu po více než 100 letech bylo jinak a zda by společnost konečně poskytla tehdy ještě nenalezená slůvka ocenění, která by si podle mě jeden z nejlepších anglických spisovatelů vskutku zasloužil.

Že by pátek...

29. února 2008 v 0:32 | Johnnie... |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
... bláznů svátek... a vono to platí,
bláznivý nápady můrám vše hatí...
bláznivý účely prostředky světí...
i dyž si vzpomenu jak ten čas letí...

Levin, I. : Rosemary má děťátko

29. února 2008 v 0:30 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o známý hororový román balancující na pomezí snu a reality. Jeho příběh se odehrává v 60. letech 20. století v New Yorku a hlavní zápletka se točí okolo mladého manželského páru, který se přistěhuje do záhadného domu, o němž panují záhadné zvěsti.
Hlavní postavy jsou novomanželé Rosemary a Guy.
Příběh začíná telefonátem realitní agentky, která sděluje mladým novomanželům, že dům v Bamfordu je volný a mohou se tam ihned nastěhovat. Rosemary a Guy tedy neváhají a i přes špatnou a děsivou pověst domu a rady svých přátel se do něj nastěhují. Vše jde zpočátku jako po másle - Guy je začínající herec a Rosemary se svědomitě připravuje na roli matky, i když dítě zatím nečeká. Oba se také seznámí s manžely Castevetovými, kteří bydlí hned vedle nich. Rosemary se sice moc nezamlouvají, ale Guy se s Romanem Castevetem velice sblíží a tráví spolu čím dál tím více času. Krátce na to Rosemary za podivných okolností otěhotní a díky záhadnému oslepnutí jiného herce dostává Guy velkou hereckou šanci. Castevetovi se mezitím stále více vtírají do přízně mladého páru a nepokrytě Rosemary organizují život. Postupem času začne mít nastávající maminka z řady náznaků a podivných náhod podezření, že jejich sousedé praktikují čarodějnictví a chtějí její dítě pro své temné obřady. Rosemary to nedá spát a tak pátrá kde se dá až se nakonec stane paranoidní a nikomu nedůvěřuje. Upadne do bezvědomí a probudí se ve své posteli, kde ji Guy sděluje, že porodila mrtvé dítě.
Závěr je velice překvapivý: Rosemary nakonec zjišťuje, že vše je tak, jak předpokládala a v satanistickém konventu jsou naprosto všichni její blízcí - její doktor, Guy, manželé Castevetovy i ostatní obyvatelé domu. Také zjišťuje, že její syn Andy je naživu a stal novým převtělením satana.

Citát:
A zvedla pěsti a ječela ke stropu : "Bože! Bože! Bože! Bože!"
"Bůh je mrtev!" hřímal Roman. "Bůh je mrtev a Satan žije! Teď je rok jedna, první rok našeho Pána!"

Osobní hodnocení:
Asi do poloviny knížky mě sužovala akutní zvědavost zjistit, jestli se konečně něco zásadního stane nebo jestli je Rosemary jen paranoidní pověrčivý pošuk, co si myslí, že její sousedé jsou vyšinutí satanisté. Musím však říci, že poté, co jsem dočetla poslední řádek a zaklapla knížku, musela jsem hodně dlouho prostě jen tak sedět a přemýšlet. Celý příběh byl totiž do nejmenších prkotin naplánovaný, promyšlený a veškeré detaily, o kterých byste ani v nejmenším neřekli, že jsou důležité, do sebe už od samého začátku přesně zapadaly. Když už jsem si také konečně začínala myslet, že ubohá Rosemary patří upoutat na lůžko, přišel nepředvídatelný závěr, který mě uvedl v přesvědčení, že Ira Levin je opravdu vynikající spisovatel.

…Rosemary má děťátko je jeden z mých nejoblíbenějších hororů a tak jsem si nemohla nechat ujít ani pokračování - "Rosemary a její syn". I když se nejspíš budu opakovat, musím konstatovat, že Ira Levin je vskutku mistr ve svém oboru. Knížka je opět protkaná zdánlivě náhodnými detaily, které vyvrcholí v samotném závěru. Ten však zůstává otevřený a je jen na čtenáři, jestli uvěří, že Rosemary se zdála pouze děsivá noční můra nebo byla vše pravda a Rosemaryno probuzení ze snu bylo jen iluzí…Co dodat…zkrátka geniální…

Lawrence, D. H. : Vítězný houpací kůň

29. února 2008 v 0:25 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o velice zajímavou a mysteriózní povídku, jejíž hlavní zápletka se týká dostihových sázek.
Hlavní hrdinou je Paul ,velice vnímavý malý chlapec.
V rodině, kde vyrůstá malý Paul mají čím dál tím větší nouzi o peníze. Paul se začne vyptávat své matky, proč tomu tak je a ta mu odpoví, že je to tím, že nemají štěstí. Paul své matce však sdělí, že on štěstí mít bude. Od té doby začne den co den jako o život jezdit na svém houpacím koni, kterého dostal k vánocům a nakonec začne také sázet. Při téměř každé sázce vyhrává, ale nikdo kromě jeho strýce (a houpacího koně) o tom neví. Když se blíží den jednoho z největších dostihových závodů, malý Paul jezdí na svém houpacím koně, díky kterému má ony záhadné vize, tak urputně, že z toho onemocní a v den velkého závodu zemře.

Citát:
"Štěstí je to co potřebuješ, abys měl peníze. Když máš štěstí, máš i peníze. Proto je vždycky lepší narodit se šťastný než bohatý. Když jsi bohatý, můžeš o své peníze přijít. Ale když máš štěstí, vždycky si nějak opatříš nové."

Osobní hodnocení:
Musím se přiznat, že prvním impulsem , abych si vůbec něco od Lawrence přečetla, byl film G. I. Jane, jehož jedinou kvalitu spatřuji v hereckém výkonu Vigga Mortensena , který citoval Lawrencovi básně. Ty mě vcelku upoutaly a když se mi dostala do ruky povídka od tohoto autora, neváhala jsem si ji přečíst. Vítězný houpací kůň byla opravdu zajímavá knížka, plná obdivuhodných názorů autora (viz. úryvek) a zároveň nijak těžká na četbu. Rozhodně se mi velice líbila. Poté jsem sáhla i po jeho básních. Zaujali mě hlavně krásné básně Srna z večera, Začněte revoluci!, Co je zač? a hlavně báseň citovaná právě v tom filmu:

Self-pity

I never saw a wild thing
sorry for itself
A small bird will drop frozen dead from a bough
without ever having felt sorry for itself

King, S. : Carrie

29. února 2008 v 0:16 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Carrie je psychologický román s prvky hororu.Odehrává se mezi americkými teenagery a je to vůbec první knížka, kterou King vydal.
Hlavní hrdinkou je zvláštní, uzavřená a nešťastná Carrie White, která je šikanovaná svými spolužáky. Příčinou Carriena chování je její matka, která je náboženská fanatička a věčně ji tyranizuje.
Carrie Whitová má již od malička nadpřirozené schopnosti. Fungují zejména pokud má vztek a jelikož ji její matka neustále zavírá do malé komůrky, kde se musí ustavičně modlit, používá je čím dál tím častěji. Jednoho dne Carrie na hodině tělocviku dostane svou první menstruaci a protože se s ní nikdo předtím o tom nebavil, vůbec netuší, co se děje. Její spolužačky po ní začnou ze srandy házet toaletní potřeby. Jedna z nich - Susan má z toho všeho velice špatné svědomí, a proto se s Carrie snaží skamarádit a také svému příteli navrhne, aby jí pozval na maturitní ples. Tommy tedy Carrie pozve , ta souhlasí a společně se dokonce zvoleni párem plesu. Závistivé spolužačky však zosnují plán, a když oba usedají na své trůny, vylijí na Carrie 2 kýble prasečí krve. Carrie neví, co dělat. Všichni se jen smějí a smějí. Carrie uteče, svou telepatickou schopností drží všechny dveře zavřené, založí požár a všechny je nechá uhořet. Jde domů k matce, cestou silou vůle strhává dráty ze sloupů, které elektřinou zabijí mnoho lidí. Přichází domů...
Zde zabije svou matku a sama umírá po ráně nožem. Přežilo jen několik studentů, mezi nimi i Sue, která se nezúčastnila plesu.

Osobní hodnocení:
Ne že bych si vzala příklad z Cariiny fanatické matky, ale díky téhle knížce jsem začala Kinga bezmezně uctívat a denně se k němu modlím, jakožto k nejlepšímu spisovateli hororů všech dob… Carrie jsem přečetla jedním dechem a rozhodně to nebyla poslední knížka, kterou od Stephena Kinga vezmu do ruky.

King, S. : Řbitov zviřátek

29. února 2008 v 0:15 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o hororový román, jehož děj se točí kolem rodiny Luise Creeda, která se přistěhovala do nového překrásného domu, jenž se nachází jak jinak než ve státě Main.
Hlavní hrdiny jsou Luis Creed,otec rodiny, povoláním lékař. Jeho psychicky labilní manželka Rachel, která pochází z vlivné a bohaté rodiny. Dcera Ellie - vnímavá a citlivá a syn Gage, kterému jsou teprve 2 roky.
Rodina Luise Creeda se z rušného Chicaga přestěhuje do zdánlivě poklidného venkova v Main. Dům je překrásný a vypadá to, že i sousedé, se kterými se brzy po příjezdu seznámí jsou velice milí. Malá Ellie si hned první den všimne cestičky, která se klikatí za jejich domem a stále touží vědět kam vede. Jude to ví, a tak si tedy s celou rodinou udělá výlet na Řbitov zviřátek, což je místo, kde cesta končí. Je to hřbitov sestavený ve tvaru spirály, kam si děti pohřbívají své domácí mazlíčky, kteří nejčastěji skonali na nedaleké dálnici. Luis Creed si v dalších dnech zvyká ve své nové práci. Nezdá se mu nijak obtížná, ale hned první den mu pod rukama umírá běžec jménem Pascow, který byl sražen autem. Ten se Louisovi zjeví ve snu, aby ho varoval před zlem, jenž je ukryto za velkou hromadou roští u Řbitova zviřátek. Luis si samozřejmě myslí, že to byla jen noční můra, ale když ráno odkryje peřinu,zjistí, že má nohy celé od bláta a jehličí, jako kdyby byl opravdu s Pascowem na hřbitově. Mezitím, co je Rachel s dětmi na díkuvzdání u svých rodičů, stane se nehoda. Elliien milovaný kocour Church je přejet kamionem. Jude dostane nápad a vydá se s Luisem za hromadu roští, před kterou ho Pascow varoval. Dojdou až ke starému indiánskému pohřebišti, kam kocoura pohřbí a dohodnou se, že to zůstane jen mezi nimi. Další den se Church vrátí, jako by se s ním nic nestalo, jen je o něco více agresivnější, umí procházet zamknutými dveřmi a úmorně páchne. Zbytek rodiny však nic nepozná. Zanedlouho je kanionem přejet i malý Cage. Smrt syna Rachel nebývale zasáhne, jelikož se stále poznamenaná smrtí své sestry Zeldy, která trpěla míšní meningitidou. Luis tedy neváhá a syna pohřbí na tomtéž indiánském pohřebišti, jako Churche. Cage se vrátí, zavraždí Rachel i Juda a tak je Luis nucen píchnout Cagovi morfium. Knížka končí návratem Rachel, kterou Luis opět pohřbil.

Citát:
"Hej hou, tak jdem!" (úryvek z písničky od Ramones, kterou Luis prozpěvuje)

Osobní hodnocení:
Když jsem byla malá, táta mi čítával Perníkovou chaloupku. Poupravil si ji dle svého a konec většinou vypadal tak, že nebývale znetvořená ježibaba kanibalistickým způsobem zhltla Jeníčka i Mařenku. V 10 ti letech jsem viděla Panenku Chuckei a v 15 ti jsem shlédla první verzi Texaského masakru motorovou pilou. Až do chvíle, než jsem si přečetla Řbitov zviřátek, jsem si myslela, že horory mám v krvi a nic jiného mě zkrátka už nemůže překvapit. Chyba! Trvalo mi sakra dlouho, než jsem přestala mít paranoidní pocit, že můj noční stolek je Zelda, která na mě křičí: "I get you! I get you!". Musím říci, že Řbitov zviřátek je opravdu mistrovké dílo. Je to moje nejoblíbenější knížka od Kinga.

King, S. : Osvícení

29. února 2008 v 0:13 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o velice úspěšný hororový román, jehož děj se odehrává v horském hotelu Overlook.
Hlavními hrdiny jsou Jack Torrance (který často mívá násilnické sklony. Očekává se od něj, že svou rodinu bude za každých okolností chránit.), Wendy Torrance (svědomitá Jackova manželka) a jejich pětiletý syn Danny, který má nadpřirozené schopnosti ( je "osvícený", často si povídá se svým "smyšleným" kamarádem).
Jack Torrance přijme práci v horském hotelu Overlook, kde se snaží dopsat svou hru.
Manželka Wendy a syn Danny jedou samozřejmě s ním a hned po příjezdu se všichni seznámí s černým kuchařem Dickem Hallorannem. Ten okamžitě pozná, že má Danny stejné schopnosti jako on (je "osvícený"). Dick Dannyho před hotelem varuje (především před pokojem číslo 217) a pak společně s posledními ubytovanými hosty odjíždí. Rodina se tak octne v celém hotelu zdánlivě sama a naprosto odříznuta od okolního světa. Danny okamžitě pozná, že s hotelem není něco v pořádku. Příčinou jeho "krvavých vizí" jsou události, které se v hotelu před mnoha lety událi. Danny však není jediný, kdo je tyto vize schopen vidět. Pozoruje je i Jack, kterého přízraky nabádají, aby svou rodinu vyvraždil a tak se o to pokusí.
Po dlouhém a úmorném boji o život však přijíždí Dick, který byl Dannym telepaticky přivolán. Nakonec celý hotel s Jackem i se svými přízraky díky přetlakovanému kotli vybouchne a Wendy s Dannym se zachrání.

Osobní hodnocení:
Tohle byla vůbec první knížka od Stephena Kinga, která se mi dostala do ruky a možná že i první knížka vůbec (tedy když nepočítám Větrného krále, Perníkovou chaloupku a 365 Hajadánových pohádek). Musím se přiznat, že jsem ji začínala číst snad 100 krát a když jsem se už konečně dostala do děje, neodvážela jsem se pokračovat večer nebo snad v noci, kdy všechny ty věci za okny připomínaly oživlé keře z hotelové zahrady a vůbec celý dům připomínal v jisté chvíli hotel Overlook. Nicméně když se na ni zpětně a po shlédnutí filmové verze podívám, hodnotím ji, jako opravdu výjimečnou Kingovu knížku.

Bulgakov, M. : Mistr a Markétka

29. února 2008 v 0:02 | Maňas |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Jedná se o román psaný v magickém realismu - prolíná se zde fantaskní svět nadpřirozených bytostí s reálným světem, tedy Moskvou v 20. a 30. letech (= autorova současnost). Hlavní dějovou linii tvoří příběh Piláta Pontského a příběh Mistra a Markétky, který je inspirován "Faustem".
Hlavními postavami jsou Mistr (v příběhu se nedozvídáme jeho jméno, je to umělec unikající před režimem), Markétka (Mistrova milá, je odvážná a vášnivá), Wolland (ztělesnění ďábla),
Wollandova svita (tvoří ji Kňour, Korovjev, Azazelius a Hella),Jeshua ha - Nocri - ježíš a
Pilát Pontský (správce Judaje)
Příběh začíná setkáním dvou literátů, kteří se navzájem utvrzují nad neexistencí Ježíše. Do hovoru se jim vmísí jakýsi cizinec Wolland, který je však ujišťuje o opaku a proto jim také začne vyprávět příběh o Pilátu Pontském. Cizinec také předpoví smrt Berlioze - jednoho z literátů, která se zanedlouho vyplní. Ivan Nikolajevič (druhý z literátů) proto začne Wollanda pronásledovat, ale nakonec pro své nevěrohodné chování skončí v blázinci. Dostane se na kliniku profesora Stravinského, který již léčí většinu Wollandových obětí - nakonec i Mistra. Mistr začne vyprávět Ivanovi svůj milostný příběh o něm a o Markétce (Markétka byla vdaná, ale i přes to chodila každý den za Mistrem a pozorovala ho, jak píše svůj román. Jejich láska jen vzkvétala, ale jednoho dne se Mistr záhadně vytratil a od té doby jeden druhého neviděli). Markéta je však velice odvážná a za záchranu svého milovaného Mistra se nebojí ani upsat svou duši ďáblu. Wolland toho využije a Markétka se ocitá u něj ve službách. Za její vzornost a za to, jak je statečná se jí však dostává milosti a také jednoho přání. Markétka si samozřejmě přeje zpět svého Mistra. I když jsou oba mrví, jsou nakonec šťastní.

Úryvek:
"…to všecko pronášela, když kráčeli k věčnému domu, a Mistrovi se zdálo, že její slova plynou jako bublavý potůček za jejich zády. V jeho neklidném, bolestně zraňovaném vědomí se rozhostil smír. Cítil se svoboden po tom, co sám propustil na svobodu svého hrdinu, který zmizel v nekonečnu omilostněn v oné sváteční noci, on, syn krále hvězdopravce, nelítostný pátý prokurátor Judeje a jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský. "

Osobní ohodnocení:
Do Mistra a Markétky jsem se ihned začetla. Sice jsem párkrát musela zvednou hlavu od knížky a urovnávat si všechny obdržené informace, abych věděla kde právě teď vypravěč zakotvil, ale jinak byla knížka nesmírně čtivá a rozhodně zajímavá. A i přes takové pasáže, kde tramvaj uřízla Berliozovi hlavu, nebo kde se musela Markétka koupat nahá v krvi, se mi knížka zdála svým způsobem i roztomilá a co se Markétčiny lásky týče i trochu romantická.

Otčenášek, J. : Romeo, Julie a tma

29. února 2008 v 0:01 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Děj románu se odehrává v Praze na jaře roku 1942, v době spáchání atentátu na říšského protektora Heydricha. Hlavními postavami jsou osmnáctiletý Pavel, syn starších manželů, který po složení maturity vyrazí do kina a židovka Ester. Pavel se před začátkem filmu prochází v parku a narazí tam na osamělou dívku. Všimne si, že pláče a chce jí nějak pomoci. Zprvu s ním dívka nechce komunikovat, ale nakonec přizná, že je Židovka, že celou její rodinu už převezli do koncentračního tábora, a že i ona se měla dostavit k transportu, ale neudělala to. Pavlovi je jí líto a rozhodne se pomoci. Ukryje ji ve svém pokojíku v otcově dílně, kde ji uchovává v naprosté tajnosti a neprozradí ji ani vlastním rodičům, se kterými si jinak říká všechno, a dokonce jim kvůli ní začne lhát. Nosí jí tajně zbytky vlastního jídla, chudého už tak díky přídělovému systému, a tráví s ní v komůrce všechen volný čas. Zamilují se do sebe. V celé zemi je díky smrti protektora vyhlášen výjimečný stav a Pavlovi se svírá hrdlo pokaždé, když si uvědomí, jakému nebezpečí vystavuje jak ji, tak sebe i rodiče a celý dům, protože v té době se za skrývání Židů platilo životem. O jejich hrozné situaci jí neřekne, protože nechce, aby jim strach kazil společné kouzelné chvíle. Miluje ji tak, že chce raději umřít s ní, než aby umřela jen ona. Jeho otec se o ní nakonec dozví a navrhne Pavlovi, že ji tajně převezou k příbuzným na venkov, kde bude v bezpečí. Milencům svitne naděje a oba se těší na společnou budoucnost. Den před odjezdem v Praze Němci uspořádají velkou razii, Ester si uvědomí, že kdyby ji našli u Pavla, zabili by i jej a jeho rodinu. Nechce aby její miláček zemřel a proto uteče a je Němci zastřelena na ulici. Pavel po její smrti ztrácí smysl života a uvažuje dokonce o sebevraždě, ale nakonec zjišťuje, že chce žít dál.

Osobní hodnocení:
Romeo, Julie a tma je důkazem, že dobrý spisovatel nemusí nutně chrlit jednu knihu za druhou, příběh za příběhem…Jana Otčenáška si za tuto knihu, za tento příběh a za to , jak se mu podařilo zcela vystihnout TMU, budu vždy vážit…
Dobrá kniha pro mě nikdy nekončí poslední stránkou... taková kniha má v člověku něco zanechat a donutit ho o ní přemýšlet… třeba i poté, co ji po půlnoci dočte a zhasne světlo… protože vlastní myšlenky jsou skoro to jediné, co potmě máme…

Mácha, K. H. : Marinka

28. února 2008 v 23:59 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Marinka je "autobiografická lyrická próza komponovaná jako hudebně dramatická skladba"…prostě příběh ze života prokládaný básněmi, které jdou zřejmě i zhudebnit…
Mácha zde vypráví o jedné z mnoha svých milovaných dívek. O Marince, krásné dívce, která ale trpí smrtelnou nemocí a je chudá. Nemůže s ní zůstat, protože odchází navštívit nemocného přítele. Naposledy se s ní setkává po návratu z cesty, když na hřbitově její tělo hrobníci ukládají do rakve.

Osobní hodnocení:
Znovu klasický Mácha… znovu špatná zkušenost s jeho dílem… ale aspoň už vím, že číst si v autobuse při zdolávání serpentin úchvatného chorvatského pohoří Biokovo, nebylo dobrý nápad… Jinak, co se týče díla… oproti Máji je Marinka rozhodně čtivější… nenapadá mě mrazivější pomsta, jaké by se mohl odmítnutý muž na ženě dopustit, než že ji nechá zemřít v knize.

Mácha, K. H. : Máj

28. února 2008 v 23:57 | Johnnie |  ► Čtenářskej deník (v očích školstev- bez hodnoty... a z pozdějších rozhodnutí- bez abecedního řazení)
Obsah:
Děj této rozsáhlé básnické skladby je celkem jednoduchý a jen mlhavě nastíněný.
Za prvního májového večera se Jarmila rozhodne ukončit svůj život sebevraždou z žalu nad osudem svého milence Viléma, který byl loupežník a zavraždil Jarmilina svůdce, kterým byl jeho otec. Vilém o tom ale nevěděl. Za vraždu je pak uvězněn a popraven.

Osobní hodnocení:
Upřímně (a nechtěla bych se tím dotknout lidí považujících Máchu za bůhvíjakého umělce) jeho díla ani samotného Máchu nějak moc neuznávám… Máj není ta nejhorší báseň, kterou jsem kdy četla (na pana Bezruče podle mě nemá nikdo) a ani nejsem úplně proti jeho používání moderního jazyka a novotvarů (když uvážím, že s přáteli mluvíme způsobem, který by klidně mohl dát základ zbrusu novému jazyku)… Krajinu kolem Bezdězu také znám a ráda obdivuji její krásy (hlavně na podzim, je tam hojnost hub)… a v tragických baladách si libuji, takže jediný důvod mého odporu k této básni spatřuji ve vzpomínce na základní školu, když jsem se jí za trest musela kus učit zpaměti .

něco... spíš vo životě...

28. února 2008 v 23:25 | Johnnie |  ► Ostatky... (bez řádnýho pohřbu...)
... a ještě jedno zjištění dnešního dne... ačkoli nerada... sem neska zas jednou dospěla k názoru... že život je pes... vobvykle nejlepší přítel člověka... ale vobčas dokáže pěkně natrhnout prdel...
... ale... jak se řiká... don´t cry... a taky... naděje... hmm...

Fuckin´ true...

28. února 2008 v 23:02 | Johnnie |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
Kde je pravda?! ... nejsem si jistá,
zda život učí mě mít v lásce Boha nebo Antikrista,
zda naučit mě má umírat a nebo žít...
no nic, pravda je ve víně... tak pudem pít!

Asimiluji smrt

28. února 2008 v 23:01 | Johnnie |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
Na Route 66 vede Smrt motel,
s příznačnym názvem "Tavící kotel"
a kohokoliv, kdo tam vstoupí čeká- nic jinýho to nejni-
asimilace smrti... mrtví sou všici stejní....

A heck of keck...

28. února 2008 v 23:00 | Johnnie |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
Z vlastní existence je mi špatně,
vzpomínám, kdy mi bylo fajn... matně-
toť krutá realita sebepoznání...
nevidim se v zrcadle, mý tělo mi zaclání...
... nemůžu bejt chvilku sama
jen se svejma myšlenkama
ony samy mě nutí myslet jen na ně,
už nějak nevim ani na čí sou straně...
na tý mojí nebo na straně mýho těla?!
... jen tiše šeptaj... "máš, co si chtěla! "

Life- givin´ poison

28. února 2008 v 22:59 | Johnnie |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
Every rose has its thorn
as like tha world in we were born
but when wild roses return to it lost grace
our world can be again a nice place...
yeah and that´s true
´coz, ya know, I LOVE YOU...