Ten Pocit, když se podvolíte být naprosto zdrceni nejhorší možnou fraškou z produkce latinskoamerických scénaristů, tedy nešťastnou láskou (ála Chosé neopouštěj mě!)...a berete si při tom příklad z Vetřelce. (Co jinýho taky sledovat o Vánocích, posraných svátcích klidu, míru a pohody, který do vás cpou "miluj bližního svého".... že).
..Už nechci žít v depce,
chci být mimozemská samička
- uhnízdit se Ti v lebce
a naklást tam vajíčka!!
..Taky žeru chleba se sádlem, na čemž je pozitivní alespoň to, že tím chci ukončit své trápení...společně s efektivním krevním oběhem. Když mě nedodělá tohle, tak doufám, že aspoň ty cigára účinně zpopelněný na řbitově (jak tématické) a láhev whiskey, ještě chlazený vod řbitovní zídky.
(Ano, já vim, že "je tu spousta lidí, kteří jsou na tom opravdu špatně, jsou vážně nemocní, postižení, staří, nemají domov, rodinu"......na svoji obhajobu uvádím, že jsem se jim vždy snažila být oporou a momentálně zkouším vzít všechen smutek z každý lidský duše na sebe, páč Ježíš naše hříchy evidentně nenese.... ale i kdybych se svlíkla z identity, nikdy nepůjde udělat víc, než vlastnit ""jenom tenhle svůj trapnej život""..takže si dovolím bejt smutná, páč nějak to ze mě taky musí ven, že jo..)