... Vlk v ovčím rouše neštěká, ale kouše...

Únor 2015

Liščí stop(k)y

23. února 2015 v 21:56 | Johnnie... věrný bezvěrec a zvěstovatel zvěrstev |  ► Poezie (bez pointy) a filozofie (bez názoru)
... žeby poslední kousek ze sfér fantasy o Lišákovi a Vlčici?... Nevim, ňák sem si je voblíbila, tak se k nim možná eště někdy (z)vrátim... ždopádně, páč je mam tak ráda... cejtim, že jim pro teď dlužim aspoň ňáký to rozhřešení... prostě, Lišák a Vlčice?!?... Kdo to kdy slyšel?... Nejspíš by to nikdy nemohlo fungovat...

Emocionální nekrofilie a religiozita bez Boha

15. února 2015 v 11:33 | sv. Markéta |  ► Náš svět (nahoře bez... slunečný voblohy a milosrdnýho nebe)
...Společnost si ráda hraje na primáře operačního sálu, plnýho středověkých mučících nástrojů a pod vlivem rajskýho plynu a obratných anesteziologů implantuje sama sobě přísně demagogické termíny, jako je například "víra v Boha"....Zde by si ovšem primáři měli pošoupnout šipku svého diskursu do zorného pole předpokládaných onemocnění mozku a opatřit si místo stetoskopu chápavě znuděný výraz, kytku a pohovku hodnou psychiatra, který analyzuje zárodky schizofrenie - je totiž víra a víra a přesto všeho všudy jedna religiozita. Neplést si metaforickou sugesci společnosti nebo institucionalizaci víry s vlastním osobním naplněním je konec konců těžké. Extrémně těžké, když se jedno prolíná s druhým natolik, že není nic vod kosti dobrýho ani zlýho - existuje jenom Ona, víra. (nezahrnujme sem v žádném případě problematiku ála Charlie Hebdo, budiž jim lehká zem). Řekněme, že by to mohl být článek o víře bez Boha, která vytváří analogii se zbožností, takovou, jak ji známe z učebnic katolických škol.
... Lidé potřebují příběhy, pompéznost, vyšší principy a proto se víra často sama o sobě glorifikuje a dosahuje předimenzovaných rozměrů....nemějme jí to ale za výtku - v boji s nihilismem a bezútěšnou zbytečností lidskýho života musí mít v záloze minimálně stejný kalibr, aby se mohl člověk další ráno po kocovině podívat do zasviněnýho zrcadla sebepoznání, nablít si pod vokno, ale nechcípnout z toho lítostí. A když prohrává, existuje přece zmrtvýchvstání...a také - óóó ano - má drahá emocionální nekrofilie (..paralela se středověkou úctou ke svatým?!) V tom sem sakra dobrá...už jenom proto, že moje poslední večery vypadaj´ jako brutálně pseudointelektuální pařba u řádků poezie, které sepsaly moje nejoblíbenější mrtvoly. (Jo, kecám s mrtvolama o smyslu života). Průvodními jevy emocionální nekrofilie je touha po mrtvém duchovnu, zbožštění odpíraného, zoufalá potřeba něčeho, co nemůžete mít, ale zároveň je to stále vaše intenzivní duševní vlastnictví (fanatismus?!)....možná se pak učíte nevěřit, modifikujete víru v obyčejnou berličku pro slabochy...tvoříte si v sobě samotu a prázdno...
Víra povznáší a vede... je to nehmotnej artefakt individuálního duchovna, "dobra", "lásky" (Boha?!) nedá se experimentálně ověřit, vědecky podložit, rozumově prokázat, ukamenujte ji argumentama - stejně je slepá od začátku až do konce!....A i přes všechnu tu nelogičnost a příkoří, které s sebou přináší, přes všechny oběti, které nikdy nebudou stačit, je vysoce sebedestruktivní jí ztratit...


A nikdo jiný než Andrew Horzier - Byrne o tom všem neumí zazpívat líp (když už sme v tý náboženský rovině, ten chlap by stál za hřích :-D )

Hozier - Take me to church